Archív Speciál I.

Pokud jste si nestihli přečíst starší příspěvky sekce Speciál, na této stránce máte možnost.

Všechny dříve uveřejněné zde naleznete, navíc Archiv speciál má i své pokračování, viz další uvedené odkazy.

Taky je zde pro Vás připravena malá galerie relaxačních obrázků, které mají zkliďnující účinek a navozující pohodovou atmosféru.

Konej, dokud můžeš

• Kdyby si každá nota řekla: Hudbu neudělá jedna nota ... nevznikly by symfonie.
• Kdyby si každé slovo řeklo: Jedno slovo nemůže vytvořit stránku ... nevznikla by kniha.
• Kdyby si každý kámen řekl: Jeden kámen nemůže vystavět zeď ... nevznikl by dům.
• Kdyby si každá kapka vody řekla: Jedna kapka vody nemůže vytvořit řeku ... nevznikl by oceán.
• Kdyby si každé obilné zrno řeklo: Jedno obilné zrno nemůže osít celé pole ... nenastala by sklizeň.
• Kdyby si každý člověk řekl: Můj projev lásky nemůže zachránit lidstvo ... nikdy by na zemi nebyla ani spravedlnost, ani mír, ani důstojnost, ani štěstí.

Někdo musí začít! Když ty jako první „položíš svůj kámen“, „položí“ jej pak i ostatní. Proč? Protože najednou díky tobě zjistí, že to jde.

Jako symfonie potřebuje každou notu, jako kniha potřebuje každé slovo, jako dům potřebuje každý kámen, jako oceán potřebuje každou kapku vody, jako sklizeň potřebuje každé obilné zrnko, potřebuje celé lidstvo tebe!

Tam, kde jsi, jsi jedinečný a nenahraditelný.

Na co ještě čekáš?

Z knihy: „Povídej mi o lásce“
Autor: Michel Quoist
Nakladatelství Portál

Poutníci

Dva andělé poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl: „Věci nejsou takové, jakými se zdají být.“

Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát. První muž měl všechno a tys mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva. Proč??? „Věci nejsou takové, jakými se zdají být“ odpověděl starší anděl.

„Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají být.“

Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj prospěch. A to se vyjeví až časem. Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují!

Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek - přítomnost je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná.

Zdroj: Internet

O pěstiteli dubů

Ve třicátých letech minulého století se jeden mladý cestovatel vypravil do francouzských Alp. Došel až na rozlehlou, neúrodnou a pustou planinu. Bylo to skličující místo, odkud by člověk nejraději hned zase utekl. Mladý cestovatel byl však již tak unavený, že se zastavil, aby si odpočinul.

Najednou před sebou uprostřed pustiny spatřil shrbeného starce. Na zádech měl pytel plný žaludů a v ruce metrovou železnou hůl. Vytlačoval holí do země důlky a do nich sázel žaludy z pytle. Po chvíli cestovateli vyprávěl: „Už jsem zasadil přes sto tisíc žaludů, ale asi jen desetina z nich vzejde.“ Žena i syn mu zemřeli, a proto se rozhodl, že takto stráví zbytek svého života. „Chtěl jsem dělat něco užitečného,“ vysvětloval.

O dvacetpět let později se cestovatel, který už zdaleka nebyl mladý, vrátil do stejných míst. Překvapeně se zastavil a nemohl uvěřit vlastním očím. Krajinu pokrýval nádherný, osm kilometrů dlouhý a tři kilometry široký pás lesa. Zpívali tu ptáci, proháněla se tu zvěř a divoké rostliny naplňovaly vzduch omamnou vůní.

Cestovatel stál a vzpomínal na pustinu, která se proměnila v dubový les. Nestálo se to samo od sebe, ale někdo se o to zasloužil...

Z knihy: „Malé příběhy“
Autor: Brian Cavanaugh
Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz

Starý pokroucený dub

Starý dřevorubec vzal svého vnuka do lesa, aby mu ukázal, jak se vybírají a kácí duby, jejichž dřevo lze použít pro stavbu lodí. Šli lesem a dřevorubec vysvětloval, že tvar stromů určuje, na co se dřevo použije. Některé stromy jsou rovné a hodí se na prkna, jiné jsou křivé, a jsou tedy vhodné pro žebroví lodí, a z těch nejvyšších se vyrábějí stěžně. Řekl vnukovi, že bude-li každému stromu věnovat pečlivou pozornost a naučí se dřevu rozumět, může se jednou také stát dřevorubcem.

Šli lesem, až narazili na starý dub, který při kácení vynechali. Chlapec se zeptal dědečka, jestli může strom porazit, protože pro stavbu lodí se jeho dřevo nehodí. Neměl žádné rovné větve a kmen byl krátký a všelijak pokroucený. „Mohlo by z něj být dřevo na zátop,“ řekl vnuk, „tak by byl alespoň k něčemu dobrý.“ Dědeček ho odbyl, aby si teď hleděl své práce a vybíral vhodné dřevo pro stavbu lodí. Ke starému dubu se mohou vrátit později.

Několik hodin káceli mohutné kmeny a vnuk začal být unavený a chtěl si ve stínu odpočinout. Dřevorubec ho zavedl ke starému dubu a ve stínu pod jeho pokroucenými větvemi si odpočinuli. Pak řekl vnukovi, aby citlivě pozoroval a snažil se všechno pochopit, nejen v lese, ale i ve světě. Některé věci jsou jasné hned, jako je tomu například u vysokých dlouhých stromů, něco zřejmé hned není, a člověk se nad tím musí více zamyslet. To je případ výběru správného dřeva pro žebroví lodí. A u něčeho můžeme mít dojem, že se to nehodí k ničemu. Jako tento starý pokroucený dub. „Musíš být bdělý každý den, aby sis uvědomil smysl, a pochopil, jaký má Bůh záměr se vším, co stvořil. Díky tomuto stromu, který jsi před chvíli tak chvatně odsoudil na podpal, můžeme teď odpočívat v chladivém stínu.“

„Proto si chlapče pamatuj, že není všechno takové, jakým se to zdá být na první pohled. Buď trpělivý, pozorný, přemýšlej o věcech a snaž se je pochopit.“

Z knihy: „Malé příběhy“
Autor: Brian Cavanaugh
Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz

Interwiev s Bohem

„Pojď dál,“ řekl Bůh. „Tak ty bys chtěl se mnou udělat interview?“ „Jestli máš čas...“ řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl: „Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě chceš vlastně zeptat?“ „Co Tě na lidech nejvíce překvapuje?“ Bůh odpověděl:

„To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi. Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a pak je utrácejí za to, aby si dali zdraví zase do pořádku. Překvapuje mě, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost ani pro budoucnost. Překvapuje mě, že žijí jako by nikdy neměli umřít, a že umírají, jako kdyby nikdy nežili.“

Pak mě Bůh vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Já se ale ptal dál: „Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?“ Boha má otázka ani trochu nezarazila: „Chtěl bych, aby poznaly, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali. Chtěl bych, aby pochopily, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají. Chtěl bych aby poznaly, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto že je lepší nebo horší než jiní. Chtěl bych, aby pochopily, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně...“

„...Chtěl bych, aby poznaly, že trvá jen pár vteřin způsobit pár lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá naopak mnoho let, než se taková zranění uzdraví. Chtěl bych, aby se naučily odpouštět - a to skutkem. Chtěl bych jim dopřát poznání, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit. Chtěl bych, aby pochopily, že za peníze si mohou koupit všechno kromě štěstí. Chtěl bych, aby poznaly, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád. Chtěl bych, aby věděly, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět.“

Chvíli jsem seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mne udělal čas. Poděkoval jsem mu také za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá. A Bůh mi na to řekl:

„Kdykoli se ptej. Jsem ti k dispozici 24 hodin denně. Jen se ptej a já ti vždy odpovím. A ještě něco si pamatuj - lidé zapomenou, co jsi řekl, zapomenou co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle tebe cítili.“

Z knihy: „Deník mezi životem a smrtí III / žiju!“
Kniha o Heleně Růžičkové
Autor: Marie Formáčková

Relaxační minigalerie

Pokud kliknete na některý z náhledů, daný obrázek se vám otevře v novém okně ve své původní velikosti.

Zdroj: www.arsys.cz/cajovna/hajnygale1.html
Autor: Zdeněk Hajný